Vzhledem k tomu, že závist je přirozenou součástí naší lidskosti, si myslím, že úplně se ji zbavit nelze.

V průběhu života každého z nás vyvolává frustrace a nešťastné okolnosti určitou závist a nenávist, ale síla těchto emocí a způsoby, kterými se s nimi vyrovnáváme, se velmi liší.

O závisti někdy mluvíme, pokud např. svému kamarádovi závidíme hezkou dovolenou, ale současně mu ji i přejeme – takže vědomí, že si kamarád užívá koupání v moři, zatímco my jsme v práci, nás nijak výrazně negativně nemusí ovlivňovat. Nebo také závidíme kamarádce její hezkou postavu, jsme smutné, že my takovou nemáme, někdy nás to trápí, někdy pláčeme a ptáme se, proč zrovna my v sobě nemáme podobnou genetickou informaci. A nebo druhému člověku závidíme jeho majetek, pohodlí a to, co vše si může dopřát – a ta závist je tak silná, že si přejeme (někdy vědomě, někdy nevědomě), aby o ten majetek přišel, pociťujeme uspokojení, když mu to neklape v nějaké jiné oblasti života.

Od intenzity nebo hloubky závisti se tudíž odvíjí i cesta, jak s ní můžeme naložit. V mírnější formě na nás závist může mít i pozitivní dopad, protože působí jako motivační prvek nebo nám dává důležitou zpětnou vazbu, jak jsme na tom s naší vlastní životní spokojeností. Mnoho lidí se bojí vůbec vyslovit, že by závist mohli pociťovat. Ale pojmenovat tuto emoci někdy může být velmi úlevné. Přiznat si, že závist prožívám, je prvním krokem k tomu, abych se popral s otázkou, co můžu dělat pro to, abych byl se sebou a svým životem spokojenější a nemusel závidět druhým – jak se teda nastavit spíš směrem k tomu, za co můžu být vděčný a z čeho prožívám radost, směrem k lásce, tvořivosti, k ocenění dobra v sobě i v druhých.

Pokud je ale závist tak silná a ničivá, že dlouhodobě nás a naše vztahy negativně ovlivňuje, je potřeba se jí zabývat hlouběji. Je totiž dost dobře možné, že je součástí i jiných psychických potíží, např. intenzivního přesvědčení o vlastní méněcennosti, pocitů nejistoty, úzkostnosti, neschopnosti navázat s druhými uspokojivé vztahy apod. Například v psychoterapii často odhalujeme, že toto silné závistivé prožívání, se kterým si člověk vlastní vůlí nedokáže poradit, vzniklo v důsledku deprivace, neuspokojených potřeb nebo jiných nepříznivých podmínek v raném dětství. Alespoň částečné pochopení těchto souvislostí může vést ke zmírnění pocitů závisti a strachu z ní, k větší toleranci člověka k vlastním omezením, k obnově důvěry v lásku a schopnost milovat, což následně vede ke zlepšení vztahů s druhými lidmi.