Četla jsem 20. kapitolu 1. Samuelovy. Zaujala mě myšlenka, že Jonatan dělal to, co chtěl jeho PŘÍTEL, ačkoli to bylo přímo proti tomu, co od něho žádal jeho OTEC.

Dělat něco, s čím by naši rodiče nesouhlasili, nás často může naplňovat úzkostí, obavami. Vždyť rodiče jsou ti, kteří nás v raném dětství seznamují s tím, jak to ve světě chodí, co se má a co se nemá, co je a není správné. Tyto hlasy rodičů si pak zvnitřňujeme a i na základě jejich vyslovených či nevyslovených požadavků se uvnitř nás buduje svědomí. Svědomí potřebujeme, abychom vedli dobrý život, abychom fungovali ve vztazích. Když je ale příliš přísné (např. v důsledku přísné výchovy), obírá nás o radost ze života, paralyzuje, naplňuje strachem z kritiky, selhání, z opuštění.

Není samozřejmostí najít vlastní cestu. Někdo je s rodiči spjat až příliš, někdo až příliš jde proti nim. Tvořit vlastní cestu může např. znamenat, že to, co nám říkali a čemu nás učili rodiče, podrobíme zkoumání. Souhlasím s tím, co říkali, co a jak dělali? Vedlo to k růstu, harmonii, lásce? To, jak se teď chovám já, je ovlivněno strachem z (jejich) kritiky, naplňováním očekávání druhých nebo je to něco, k čemu jsem se vědomě rozhodl sám?

Nakonec v něčem s rodiči souhlasíme a to dobré si od nich vezmeme do dalšího života, ale v něčem se přirozeně odlišujeme. I když rodiče nás měli rádi a vychovávali nás nejlépe, jak uměli, v něčem přece jen selhali a udělali nějaké chyby. Tak jak v životě chybujeme všichni.