Mýlit se je lidské. Tuto „poučku“ míváme racionálně zvládnutou a jejím prostřednictvím se mnohdy snažíme povzbudit jiné. Horší to ale bývá, když (si) máme přiznat naše vlastní chyby a omyly. Když je ohrožena naše vnitřní rovnováha, obraz, který máme sami o sobě a který o nás mají jiní. Tehdy se místo vzletných frází do popředí dostávají nejrůznější pocity a nevědomé zautomatizované vzorce našeho jednání. A mýlit se je najednou něco, s čím bychom nejraději neměli nic společného.

Reakce na vlastní selhání jsou různé. Zatímco osoby s jistým typem poruchy osobnosti nedokáží mít empatii k druhým a cítit lítost nebo vinu, většina lidí na své pochybení reaguje jinak. Někdo cítí stud, zklamání, jiný vinu, lítost, další strach. Rozdílnost těchto reakcí je dána typem osobnosti a mírou její zralosti – souvisí tedy jak s genetickou výbavou člověka, tak se všemi minulými zkušenostmi, zejména s těmi v dětství. Myslím si, že může být užitečné se nad těmito pocity pozastavit, pokusit se je pojmenovat a rozlišovat mezi nimi – protože čím více si porozumíme my sami, tím více nám budou rozumět i druzí. Navíc, v církvi často používáme slovo „vina“, případně jeho spojení s milostí a odpuštěním. Ale je to právě ona, kterou po našem pochybení prožíváme? Pokusím se vysvětlit rozdíl alespoň mezi vinou, strachem a studem.

Stud je pocit, že se na nás pohlíží jako na špatné nebo jako na někoho, kdo není v pořádku. Zatímco provinilí se cítíme kvůli tomu, co jsme udělali, stydíme se za to, jací jsme. Stud se často vyskytuje u lidí, kteří mají perfekcionistické rysy – lidí, kteří se snaží o dosažení nerealistických ideálů a na neúspěch reagují pocitem bezradnosti, bezmoci, vlastní špatnosti. Někteří věřící na svá selhání reagují zpochybněním, co jsou to vlastně za křesťany, když jsou schopni myslet si / cítit / udělat to a to. Mají problém uvidět sebe jako chybující lidskou bytost a mít pro sebe pochopení. Jsou přesvědčeni, že by si některé omyly nebo negativní pocity vůči druhým neměli vůbec dovolit (alespoň ne od doby, co se stali křesťany).

Strach se (v souvislosti s tímto tématem) váže k hrozbě trestu za překročení nějakých norem. Trestem přitom může být jakákoli vlastní bolest a utrpení, ztráta vztahu nebo postavení ve společenství. Strach vede člověka k vyhnutí se – fyzickým vzdálením se od jeho zdroje, eliminací jeho vlivu nebo odmítáním zodpovědnosti za vzniklou situaci. V případě, že nejsme schopni určit zdroj strachu, hovoříme o úzkosti. Mnohé křesťany se zvýšeným sklonem k úzkosti trápí nutkavé myšlenky na vlastní provinění, mají potřebu neustále vyznávat stejný hřích, aniž by došli k pocitu odpuštění, případně sahají k sebetrestání. Boha vědomě nebo nevědomě vnímají jako přísného policistu, který číhá na každé jejich selhání nebo špatnou myšlenku, aby je mohl potrestat.

Stud a strach z trestu jsou reakce, které jsou zaměřeny na osobu, která je prožívá a přivádí ji k bezmocnosti nebo k vyhýbavým reakcím. Vina naproti tomu směřuje člověka k přijetí zodpovědnosti za svůj přečin. Vede ho k tomu, aby se nevyhýbal bolesti a utrpení, ale aby se pokusil je odstranit nebo alespoň zmírnit, utišit. A toto vyvíjení aktivní a účinné snahy o reparaci vinu odlišuje od výše zmíněných pocitů nebo od pouhé lítosti či přetvářky. Samozřejmě, i pocity viny mohou být přehnaně velké a ničivé, což známe od lidí trpících depresí. Ti mají sklon hledat vinu většinou u sebe, a to i v situacích, které nemohli ovlivnit. To už ale s reálným proviněním nesouvisí.

Věřím, že pokud chceme vnitřně růst, můžeme postupně dozrávat od strachu a studu k vině, od zbabělosti k odvaze, od vrtkavosti k pevnosti, od sobeckosti k péči o jiné, od sklonu prchat před vztahy (s jinými i se sebou) k nakloněnosti vůči nim. Jak v rodinách, tak v našich společenstvích je proto důležité vytvářet prostředí, které tomuto zrání napomáhá, které podporuje (mimo jiné i) přiměřené zacházení s vinou. To by znamenalo nevytvářet tlak na dokonalost, nepředhánět se v ukazování jen těch lepších stránek. Udělat prostor pro chyby, špatná rozhodnutí, zlé nálady. V případě pochybení nepřispěchat nejdřív s moralizováním, zastrašováním a s radami, co se má a musí. Na druhou stranu ale také překročení hranic automaticky neomlouvat a nepřehlížet, nepřebírat zodpovědnost za jiného člověka, při vztahových problémech podporovat otevřený rozhovor a omluvu, odčinění. Zkrátka, pokusit se dělat to, co je pro jednotlivce i společenství osvobozující, nikoli zotročující; léčivé, nikoli poškozující; stabilizující, nikoli destabilizující; co pomáhá přemáhat úzkost a vede k důvěře.

Vzpomínám si na scénu z jednoho seriálu, kde před svými kamarádkami pláče nešťastná matka čtyř dětí. Má pocit, že své potomky nezvládá. Cítí vinu za to, že v situacích, kdy je maximálně vyčerpaná, na ně křičí. Je to pro ni o to horší, že si myslí, že ostatní matky stejné situace zvládají lépe, ideálně s klidem a úsměvem na rtech. Kamarádky se ji snaží utišit a nahlas vzpomínají na situace, kdy také selhaly. Plačící žena se s překvapením ptá: „Ale proč jste mi to nikdy neřekly?“. Obejmou se a řeknou si, že si o takových věcech budou více povídat, i když to pro ně není příjemné. Kéž i nás zkušenost s vlastním selháním vede k většímu pochopení pro druhé chybující a ke sdílení vlastních omylů. Vždyť tak jak nám, tak i našim blízkým pomáhá vědět, že nejsou sami, kdo selhává. Větší pravdivost před jinými, před sebou a před Bohem nám dá větší svobodu a blízkost. Protože jen tam, kde se opravdově potkáváme se svými selháními, opravdu dáváme prostor milosti.